„Spis ten,“ pokračoval Saul, „ležel 200 let schován, a nikdo se ho nedotknul. A když uplynulo 200 let, nalezl jej můj otec Herš. Kromě staré prababičky nikdo neví, kde jej nalezl…“
Tu ukázal prstem na svou matku a dodal:
„A pouze ona ví, kdo opět schoval ten spis, ale ona toho ještě nikomu nepověděla…“
„A proč toho nikomu nepověděla?“ tázal se melamed, chechtaje se neustále zticha a uštěpačně.
Saul odpověděl smutným hlasem:
„Reb Nochim Todros — blahoslavena budiž památka jeho! — zabránil jí, aby o tom nemluvila.“
„A proč jste vy, Reb Saule, sám nehledal spisu toho?“
Saul odpověděl ještě smutněji:
„Reb Baruch Todros, syn Reb Nochima, a Reb Isák — nechť žije sto let! — syn Reb Barucha, zabránili mi, abych ho nehledal!“
„A nechť ho nikdo nehledá!“ křičel melamed ze vší síly, pozdvihuje vysoko ruky své, ozbrojené vidličkou, „nechť nikdo nehledá písma toho, neboť ono je plno velkého rouhání a neřesti! Reb Saule! rozkaž dětem, vnukům i pravnukům svým, aby nehledali spisu toho, a naleznou-li jej, aby hodili jej do ohně! Neboť kdo ten spis nalezne a hlasitě jej přečte lidu, na toho připadne herem[1], ten bude vyvržen z lůna Israelova. Tak pravil Reb Nochim a Reb Baruch — blahoslavena budiž památka jejich! Tak dí Reb Isák — nechť žije sto let! Ve spisu tom jest klatba a velké neštěstí pro toho, jenž jej nalezne!“
Hluboké mlčení nastalo po těchto slovech, jež melamed vyřknul v nadšení neobyčejném, a v tichu tom bylo slyšeti
- ↑ Klatba. Pozn. překl.
