Stránka:Meir Ezofovič.djvu/37

Tato stránka byla zkontrolována

„kterak budu mluviti, když oni tak křičí! tak křičí! a tak lají!“

Zejde! mluv dále!“

Tentokráte dívka promluvila hlasem skoro rozkazujícím, nikterak již dětinným. Jevil se v něm bol, opovrh a boj o zachování pokoje.

Jako smutný zpěv, jenž se mísí s rykem a fičením vzbouřených živlů, tak s divokou vřavou dětinského zástupu lajícího, mňoukajícího, vyjícího a smějícího se mísila se slova třesavá, úpěnlivá.

„A ve svatý den sabbatu dá Jehova — budiž svaté jméno jeho pochváleno! — spočinouti svaté řece Sabbationu… Písek přestane plynouti jako velké balvany, a kamení nebude hučeti jako les… pouze nad řekou, jež leží nepohnutě, vznikne velká mlha, tak velká, že bude dosahovati až k vysokým oblakům a opět před nepřátely ukryje čtyři pokolení israelská: Gad, Assur, Dan a Nephtali…“

Kolem lepenice s nachýlenými stěnami a nitrem jako propasť černým neplynula bohužel! svatá řeka Sabbation, a ani pískem, jenž by plynul jako balvany, ani vysokou mlhou nezaslonila jejích obyvatelů před nepřátely!

Nepřátelé tito byli malí, ale, bylo jich mnoho. Někteří z nich s největším napjetím zlomyslné svévole trhli rámci chatrných okének, několik tabulek cinklo a rozpadlo se na kousky. Sborový křik vítězný rozléhal se daleko po polích a pustých pozemcích. Otvory pozůstalými po tabulkách sypaly se do vnitra chaloupky hrudky země a drobné kaménky. Hlas temný, ještě více posunutý v pozadí, jako by lidská bytosť, jíž náležel, skrčila se někde v koutku nejvzdálenějším, čím dále tím třesavější a chraplavější křičel:

„Aj! aj! aj! aj! Jehova! Jehova!“

Hlas dívčí, vždy zvučný, opakoval ustavičně: