Ten i onen také smutně potřásaje hlavou, vzdychal: On se tak modlí za svého přítele, jehož hlava dnes bude proklata!…
V podivuhodný zpěv kantorův a vážné mlčení lidu náhle se vmísil klepot temný, leč silný a několikrát se opakující. Hlas Eliezerův náhle utichnul jako zlatá struna přetržená rukou hrubou; zraky všeho lidu obrátily se od oltáře na místo, odkud silný klepot se rozléhal.
S podia obklíčeného dřevěným zábradlím znikl sbor mladých pěvcův, a místo nich tu stanul jediný člověk, malý, shrbený, s dlouhou žlutou šíjí ku předu nataženou, s temnou tváří porostlou vousem černým jako vrána a posupně osvícenou očima žhavýma jako láva. Držel v obou rukou ohromnou knihu a udeřil jí celou silou o stůl, rozkazuje takto, aby bylo vůbec ticho. A nastalo také úplné ticho v celém sále; jen v předsíni bylo slyšeli jakýsi šustot a přidušené výkřiky. Tam totiž hromádka několika lidí různého věku a stavu obkličovala člověka, jenž tu stál s tváří velmi bledou, s ústy sevřenými a s okem suchým, planoucím, opíraje se ramenem o dvéře svatyně. Byl to Meir. V uších jeho rozléhal se šepot:
„Posud je čas! Slituj se nad sebou i nad celou naší rodinou! Pokoř se! Pospěš, rychle padni k nohám rabínovým! Ó, běda! běda! běda!“
Meir jako by neslyšel. Pevněji sevřel ruce na prsou. Stažené obočí dodávalo jeho čelu, přeťatému červenou čarou, výrazu bolesti, zasmušilosti a nezlomné vůle.
„Ve jménu boha otcův našich!“ zazněl basový, silný hlas Isáka Todra.
Ve shromáždění rozlehl se přitlumený šum; celé to sborové tělo pojala hrůza, kteráž ihned znikla v tichu hlubokém.
Isák Todros počal mluviti zvolna, důrazně, odděluje výraz od výrazu:
