malé kůzle bílé jako sníh. Kůzle to bylo koupeno na trhu za peníze, jež Holda natržila za košíky. Dítě uzřevši je v síňce osvětlené měsícem, vzalo je na ruce, vyneslo na prah chaloupky, a nyní tulíc tvář svou k měkké jeho srsti, smálo se čtveračivě.
„To děcko sem přichází vždy za tebou,“ pravila Holda.
„Dnes mě líbalo, když všickni mne bili, a já jím chránil pokladu svého před rukama silnýma,“ odpověděl Meir.
Holda zniknuvši z okna, ukázala se brzy na prahu chaloupky. Nachýlila se k děcku tak, že rozpletené její vlasy splynuly mu na hlavu a ramena; při tom dotkla se ústy čela jeho. Lejbele se ani trochu neulekl. Nepochybně se tu cítil bezpečen. Vídal často tuto dívku, jejíž ohnivé oči pohlížely nyní na jeho tvář s výrazem nevýslovné lahody. Děcko pozdvihlo k ní zraku jasného, vděčného, skoro bystrého.
„Dovol, abych se pobavil s kůzletem,“ zašeptalo.
„Chceš trochu mléka?“
„Chci,“ odpověděl Lejbele; „dej!“
Vynesši ze síňky hliněný koflík plný mléka, sama napojila dítě. Potom sedla k němu na prah a otázala se:
„Proč opouštíš otce a matku, a chodíš za Meirem?“
Dítě kolísajíc hlavou odpovědělo:
„On je lepší než tatele, a lepší než mamele. Krmil mne, hladil mi hlavu, a vyrval mne z rukou melamedových…“
„Čí jsi?“ tázala se Holda.
Lejbele dlouho mlčel; pozdvihl očí a kolísal hlavou. Bylo patrno, že bojoval na svou myslí neposlušnou, ježto uhnětenou. Náhle ukázal prstem v tu stranu, kudy Meir odcházel, a zvolal hlasitě:
„Jeho!…“
