v celé naší rodině, ano i chudí, prostí lidé, již v bídě a temnotě žiji, milují ho jako vlastní duši! Co učinil zlého?“
Berova řeč, učiněná hlasem napolo lenivým a napolo nesmělým, působila mocný dojem na všecky přítomné. Sára, žena Berova, patrně zděšena potáhla muže svého za rukáv svrchníku a šeptala mu do ucha:
„Pst, pst! Bere! budou se na tebe hněvati pro takovou smělosť v řeči!“
Saul několikráte pozdvihl hlavy a opět ji sklonil. Zdálo se, jako by v něm bojovala vděčnosť k Berovi s hněvem a pohoršením. Prchlivý Abraham zvolal:
„Bere! tvé vlastní hříchy promluvily ústy tvými! Ujímáš se Meira, neboť sám byl’s taký, jakým on nyní jest!“
Rafael pravil s obyčejnou svou vážností:
„Mluvils o přikázáních sinajských, Bere, a řekls, že Meir nehřešil proti nim. Ovšem; ale zapomněls, že zákon israelský neskládá se jen z těch desíti přikázání, jež Mojžíš uslyšel od Pána na hoře Sinai, nýbrž i ze 613ti, jež velcí Tanaité, Amoraité, Gaonové a rabíni zaznamenali v Talmudu. My všickni jsme povinni zachovávati nejen desatero, nýbrž i 613 přikázání a Meir přestoupil mnoho přikázání Talmudu…“
„On se dopustil hříchů mnohých!“ zvolal Abraham; „ale největší jeho hřích je ten, jejž spáchal dnešního dne. On obžaloval bratra svého, Israelitu, před cizím člověkem, vydal hlavu jeho v nebezpečenství veliké, a porušil jednotu a mír lidu israelského! Co se stane s námi, bude-li jeden na druhého žalovati před cizím lidem? A koho budeme milovati a brániti, ne-li svých bratří, již jsou kosti z našich kostí a krev naší krve? On litoval cizího člověka více nežli bratra svého, Israelitu, nechť mu tedy za to…“
Vášnivý a prudký člověk ten náhle ustal v řeči, umlknul,
