na Edomitu stojícího uprostřed světničky. Posunek tento byl hrozný a vážný; hrozně a vášnivě planuly oči rabínovy; polapiv prsoma rychle vzduch, opakoval Todros hlasem hřmotným:
„Edom a Ismael položí se k nohoum Israelovým jako zlomené cedry, a hrom pomsty Páně padne na ně a na prach je rozdrtí!“
Nyní nerozuměl opět Edomita stojící uprostřed světničky. Podobal se skutečně štíhlému a silnému cedru, ale nikterak takovému, jenž by brzy měl podlehnouti katastrofě — rozdrcení na prach. Kamioňský naopak čím dále tím více se blížil ku katastrofě homerického smíchu, jíž posud šťastně, leč s nemalou námahou byl se vyhýbal.
„Co mluví?“ tázal se lidí, již tlačili se v okně.
Nikdo neodpověděl. Všickni stáli s očima upřenýma na mluvícího mudrce; na tmavé, okrouhlé tváři melamedově jevil se již výraz nevýslovného nadšení.
„Milí lidé!“ zvolal Kamioňský, „povězte mi, co mluvil?“
Jakýsi hlas z okna, silný a drsnatý, ale jako by plný posměchu a divné touhy po odvetě, odpověděl:
„Nerozuměl jste, jasný pane?“
Tato otázka naivní, přepodivná, neslýchaná položila meze silné vůli mladého šlechtice. Modré oči jeho zasvítily neskrotitelnou veselostí, a z prsou vybuchla dlouhá tonina hlasitého smíchu.
Se smíchem tím obrátil se ku dveřím.
„Divoši!“ zvolal ve dveřích. Jda po dvoře synagogalném smál se neustále a vždy hlasitěji, a lidé, již se tlačili k oknu rabínovu, odvraceli nyní hlavy a sledovali ho pohledy plnými podivení a důtklivého, hlubokého pohoršení.
Nebylo divu. Mladý šlechtic se smál, a přes to v hloubi prsou cítil tajený hněv, jakož i urážku, ježto mudrci israelští, jež viděl před chvílí, jevili se mu jako lidé divocí a směšní, a nerozuměli ani jazyku té zemi, jejížto vzduchem
