Todros mlčel, jako by mu ústa zašil. Jen oddech jeho byl čím dále tím rychlejší a oči vždy ohnivější.
„Pane melamede!“ řekl šlechtic bosému člověku v hrubé košili, „váš rabín snad dnešního dne nesmí mluviti?“
„Ha?“ tázal se Reb Moše táhlým hlasem.
Kamioňský napolo usměvavě a napolo hněvivě zavolal na lidi stojící za oknem:
„Proč neodpovídají?“
Nastalo dlouhé mlčení. Tváře v okně pohlížely na sebe v patrné rozpačitosti.
„Nu!“ ozval se jeden ze smělejších, „oni nerozumějí tomu jazyku, jímž mluvíte.“
„U všech všudy! jakému jazyku tedy rozumějí?“
„Nu,“ odpověděl týž hlas jako prve, „oni mluví pouze židovsky.“
Kamioňský široko otevřel oči. Nechtěl věřiti vlastnímu sluchu. Bylo mu do smíchu, ale spolu ho pojal jakýsi hněv nevýslovný.
„Jakže!“ zvolal, „oni nerozumějí jazyku té zemi, v nížto žijí?“
Mlčení.
„Nu,“ pravil konečně někdo z okna, „nerozumějí.“
Ve hlase, jenž takto se ozval, zněla též jakási hluboká nenávisť.
V té chvíli Isák Todros vzchopil se z místa, povstal, zpřímil se, a pozdvihnuv rukou nad hlavou, počal velmi rychle mluviti:
„Nastane den, kdy Messiáš ve ptačím hnízdě, kteréž visí v ráji, probudí se a sejde na zemi. Toho času ohromná válka se rozšíří po celém světě, Israel povstane proti Edomu a Ismaeli, a Edom s Ismaelem přemoženi položí se k nohoum jeho jako cedry pokácené.“
Vyslovuje jména: Edom a Ismael, Todros ukázal prstem
