doznaného a na vzájem projeveného opovržení, jež padši na půdu srdce zlého, rodí nenávisť a nepravosť.
„Nudíš mne, milý Jankle, těmi věčnými ciframi a smlouvami!“ pravil šlechtic Kamioňský nedbale, kouře doutník; „navštívil jsem tě jen na chvíli, abych popřál koním trochu oddechu, a tys mne tu již na dobro polapil…“
Reb Jankel se poklonil rychle a hluboce.
„Prosím, velmožný pane, abyste mi odpustil tu smělosť,“ řekl usmívaje se; „ale vinopalna vaše bude za měsíc otevřena a já chtěl míti u vás přednosť…“
„Dobře! dobře!“ odpověděl šlechtic, „proč bych ti nedal přednosť, ježto máš již ode tří roků vinopalnu mou v nájmu; ale proč tak spěcháš? Dost času až za měsíc…“
„Co škodí, pomyslíme-li záhy na obchod? Kupuji již voly, a při vaší vinopalně, velmožný pane, musí býti aspoň sto volův. Je to snad maličkosť? Nemohu tolik peněz vydati za ně, nemaje od vás, velmožný pane, posud žádné jistoty. Dovolíte-li, přijedu zítra k vám do dvora, a napíšeme smlouvu…“
Šlechtic vstal z lenošky.
„Dobře,“ pravil, „přijeď… leč až odpoledne, neboť dříve bys mne nezastihl doma.“
„Přenocujete v sousedství, velmožný pane?“ tázal se Jankel, a víčka jeho očí zachvěla se nervosně.
„V blízkém sousedství,“ odpověděl šlechtic, chtěje ještě něco promluviti; ale za zády Reb Janklovými otevřely se zvolna dvéře, pohnuté patrně rukou nesmělou, a do pokoje vstoupil mladý, štíhlý žid přímé postavy, čistě oděný, s tváří bledou a velmi poděšenou, se zrakem smělým a jiskrným.
Reb Jankel, spatřiv příchozího, z vnitřního pudu odskočil několik kroků nazpět. Bílá a píhovatá jeho tvář se chvěla leknutím.
„Proč jsi sem přišel?“ začal, ale hlas uváznul mu v hrdle.
