šon se však ještě nehnul z místa, leč maje zrak upřený na těžkou svou knihu otevřenou, ozval se opět:
„Rabbi! pust na temný můj rozum ještě jeden paprsek své moudrosti a rozptyl jím pochybnosť, jež ovládla duši mou… Blíže městečka, v němž bydlím, je dvůr bohatého pána. Do toho dvora chodívají někteří moji kloučkové a slýchají tam různé věci. Kdysi jeden můj klouček, vrátiv se z dvora, vyprávěl v městečku, že slyšel, kterak lidé ve dvoře pravili, odkud hrom pochází. Řekli prý tam, že hrom vychází z nebes tehdy, kdy dva mraky setkají se a vypustí ze sebe nějakou sílu, kteráž nazývá se električností. Neslyšel jsem nikdy o takové síle a nevím, je-li pravda, že ona je na světě a že velké hromobití z ní vzniká…“
Mezi touto řečí Geršonovou mudrc, jenž byl posud nepohnutě seděl, několikráte netrpělivě se pohnul, a po jeho úzkých a drsnatých rtech přesunul se několikráte úsměv uštěpačný.
„To není pravda!“ zvolal, „takové síly není na světě, a z té nevzniká hromobití. Když římský císař zbořil svatyni a lid israelský rozptýlil se po celé zemi, zahučel hrom na světě. A odkud vznikl? Z prsou samého boha, jenž hlasitě zaplakal nad zříceninami svatyně své a nad neštěstím lidu svého. Pán bůh ještě teď často pláče nad krásou svatyně své a nad bývalým štěstím lidu svého, a jestliže zapláče, lkaní jeho rozléhá se po celém světě hřmotem velikým, slzy jeho padají do moře, a jsou tak ohromné, že moře jimi se zvedne a pozdvihne zemi, kteráž se třese a oheň vypouští ze sebe. Tak jsem ti pověděl, odkud vzniká hromobití a to velké třeseni, jemuž země je podrobena. Odejdi v pokoji, a uč své kloučky tomu, cos uslyšel ode mne!“
Melamed s velkou svou knihou v rukou odstoupil, pokorně se kloně a vzdávaje díky mudrci, až zmizel v zástupu, a v téže chvíli kdesi u zdi dítě hlasitě zaplakalo.
