„Všickni s těly, dušemi svými a s majetkem svým vězí v kapsách mých hospodských…“
„Šaaa!“ zasyčel opět Kalman lhostejnější a opatrnější svých soudruhů.
V tu chvíli Eliezer počal se již třásti. Problesk jakéhosi domyslu zasvital v jeho hlavě.
„Meire! Meire!“ zašeptal neobyčejně rychle, „rád bych šel odtud, ale bojím se jíti tam tudy okolo nich,… neboť by se domnívali, že jsem slyšel něco z jejich tajemství…“
Meir jednou rukou odstrčil stolek od okna a druhou postrčil přítele k otevřenému oknu.
Eliezer okamžitě zmizel ze světničky. Meir se ihned zpřímil a řekl sobě:
„Nu! nyní se jim okáži! Nechať vědí, že tu byly uši, jež mohly slyšeti!“
Vyřknuv to, otevřel nízká dvířka a vstoupil do vedlejší světnice.
Tu u zdi seděli tři muži na stolicích těsně vedle sebe stojících. Mezi nimi byl malý stolek z prostého bílého dřeva. Jankel a Abraham opírali se o něj rukama, a chýlili k sobě nízko hlavy. Kalman seděl přímo, vážně, jak obyčejně v lesklém oděvu harasovém. Janklova tvář plála horečným ruměncem, Abraham byl bledý; oči onoho ostře jiskřily chtivostí a zlostí, tento klopil oči, jako by byl trápen starostí a nejistotou. Nic však nemohlo porušiti plastický klid Kalmanův. Líce jeho rděly se obyčejnou svěžestí, a na tlustých rtech jeho spočíval stálý sladký úsměv úplné spokojenosti.
Meir otvíraje dvířka dobře ještě zaslechl slova strýce svého Abrahama:
„A shoří-li celý dvůr spolu s podvalem?“[1]
„Aj! aj! aj!“ zašeptal Kamionker uštěpačně, „to by bylo něco! O jednoho Edomitu — žebráka bude více!“
- ↑ Místní název skladu líhových nápojů, vyrobených ve vinopalně.
