Stránka:Meir Ezofovič.djvu/213

Tato stránka byla zkontrolována

mlčel, očekávaje odpovědi, Meir počal mluviti hlasem poněkud povýšeným a ústy chvějícími se:

„Naše bratry z domu Israelova, poddané chudobě a hříchům, kdekoli přebývají, vyveď z okovů na svobodu, z temnosti na světlo co nejdříve! Volejte: Amen!“

„Amen!“ zvolal Eliezer, a obrátil se tváří ku příteli.

Podali si ruce a objali se.

„Eliezere!“ pravil Meir, „dnes nevyhlížíš jako před týdnem!“

„I ty, Meire, tak nevyhlížíš!“ odpověděl kantor.

„Jen jediný týden uplynul nad našimi hlavami, ale časem jediný týden bývá více než deset let…“

„V tom témdni mnoho jsem přetrpěl,“ zašeptal kantor.

Meir si nestěžoval.

„Eliezere!“ pravil, „dej mi More Nebochim[1]. Přišel jsem tak záhy pro tu knihu k tobě. Jest mi jí nyní velmi potřebí!“

Eliezer stál s hlavou skloněnou.

„Nemám již té knihy!“ pravil tiše.

„A kde jest?“ tázal se Meir.

„Knihy té, Meire, z nížto hlavy naše pily světlosť a srdce naděje, na celém světě již není! Oheň ji strávil, a popel byl vyhozen na smetiště…“

„Eliezere! tys se bál a uvrhnuls tu knihu do ohně!“ zvolal Meir.

„Ruce mé by nemohly spáchati zločin takový, a byť i ústa má rozkazovala, aby to učinily, ony by neposlechly úst mých. Ale před týdnem přišel otec a v hněvu velikém rozkázal mi, abych mu vydal tu „proklatou“ knihu, kterou jsme spolu čtli na louce v den sobotní. Mlčel jsem. On křičel: Máš tu knihu u sebe? — a já odpověděl: mám;


  1. Učitel zbloudilých, dílo Mojžíše Maimonida.