Stránka:Meir Ezofovič.djvu/209

Tato stránka byla zkontrolována

VIII.

Ledva se rozednívalo, v domě Jankla Kamionkera kromě nejmenších dětí nikdo již nespal. Nastávající den měl býti důležitý majiteli zájezdného domu, neboť to byl v roce jeden z hlavních tržních dní, jenž pokaždé přivábil do městečka zástupy okolního obyvatelstva všech stavův a tříd společenských. Proto také dvě dcery Janklovy, dospělé, silné, ošklivé dívky s rozcuchanými vlasy, pomocí čtrnáctiletého bratra Mendla, jehožto sprostá, jízlivá tvář měla na sobě sledy již dlouholetých studií, konaných v hederu melamedově, uklízely trochu ve dvou parádních pokojích, ustanovených pro hosti nejvzácnější, a opatřených nábytkem žlutým, starožitným a rozviklaným, záslonami popelavými špinou, a konečně hliněnými vasami, z nichžto vyrůstaly jakési tmavé karikatury rostlin.

Vedle těchto parádních pokojů byla ohromná hospodská jizba, v níž obyčejně v den podobných sjezdů množství vesničanů se shromažďovalo, pilo a tančilo. V této jizbě služka zkusila čistiti dlouhé, úzké stoly, jež stojíce podél zdí před lavicemi nikdy nebyly čisty, a rozdělala ohníček v kamnech hlubokých a jako propasť černých; z rána bylo totiž chladno, a stuchlý, vlhký vzduch naplňoval velkou a nízkou šenkovnu.

V Janklově příbytku, v prvé jizbě u vchodu u dvou oken na tržní náměstí ještě úplně prázdné a ranní mlhou pokryté, stály dvě osoby: Jankel a žena jeho Jenta. Tvářemi jsouce obráceni k oknům, říkali dlouhé ranní modlitby.