Pěsť melamedova padla těžce na rameno žáka, z jehož rukou ihned vypadla velká kniha.
Melamed seskočil se své kathedry.
„A schlechter, dummer, verfluchter Bube!“ křiknul, vrhaje se k dítěti. „Nechceš učiti se velké náuce! Dal jsem ti úlohu a ty pravíš, že škola Šammajova káže blahoslaviti nejprve víno a po tom den… a kromě toho vrháš svaté knížky na zemi!… Nečetls, že Šammaj kázal blahoslaviti nejprv den a po tom víno?…“
V tom za křičícím a zmítajícím se melamedem ozval se hlas mužský, zvučný, leč jaksi třesavý a uštěpačný:
„Reb Moše! To ubohé děcko nikdy neuzřelo vína a každodenně snášelo hlad a rány; proto jest mu těžko pamatovati sobě, co třeba blahoslaviti dříve: víno anebo den!“
Ale Reb Moše neslyšel slov těchto. Obě pěsti jeho spustily se náramně rychle a několikráte na hlavu a ramena bledého děcka, a kdy Lejbele, ani nemukaje, tichounce jen pod těmi ranami se sehnul nad velkou knihu prve upuštěnou, melamed ještě jednou pozdvihl pěstí svých, aby je spustil na jeho záda pokrytá roztrhaným svrchníkem. Ale než tak mohl učiniti, jakási ruka silná rychle ho odstrčila stranou tak, že se až udeřil o roh rozviklaného stolku, a překotiv ho, sám upadl naznak na zemí.
„Reb Moše!“ zvolal týž mladistvý, hněvivý a uštěpačný hlas, jenž byl prve vyslovil několik výrazů, „Reb Moše,“ opakoval, „není-liž to dítě israelské, že na ně vyléváš moře své zlosti? Není-liž to ubohé děcko chuďasovo? Není-liž to bratr náš?“
Meir, takto volaje, s horoucím ruměncem na tváři prve bledé nachýlil se k děcku beze hnutí na zemi skrčenému a oněmělému, a vzal je na ruce. Hned také počal se ubírati ku dveřím. Ještě jednou se však obrátil volaje:
„Reb Moše! ty vypuzuješ rozum ze hlav dětí israel-
