Byl to starý učitel, jedněmi zapomenutý, jinými proklatý, jim však svatý a drahý, ježto byl posud jediný. Kdy duch toho učitele ve způsobě několika tlustých knih, jež byl Eliezer přivezl ze světa dalekého, vanul nad jejich hlavami, pocítili neznámý jim dříve vír myšlenek a svazek citů, — počali rmoutiti se, teskniti a toužiti. A přec mu byli povděčni za smutek i tesknotu, a utíkali se k němu v zármutku i pochybnostech svých. On však bohužel! neměl odpovědi a potěchy na všecky jejich otázky a stížnosti! Věky uplynuly, časy se změnily, dlouhá řada nových a vždy nové pravdy přinášejících geniův přeletěla nade světem… Ale oni nevěděli ničeho o jiných geniech kromě toho jediného, a nyní, kdy byla velká kniha před nimi otevřena, hotovili se s radostí a slavnostní náladou, aby přijali v prsa svá dech jeho staré moudrosti.
Eliezer však nepočal hned čísti. Obracel listy v knize, hledaje úryvku příslušného k okolnostem.
Zatím dívčina, jež posud seděla na břehu rybníčku, povstala z pomněnek a kalin, a pokrajem lesa kráčela zvolna a tiše ku hromádce jinochů. Již z daleka bylo lze viděti, jak černé, velké její oči nepohnutě utkvěly v tváři Meirově. Bílá koza šla blizounko za ní. Obě znikly na chvíli v lesních křovinách, načež Holda se ukázala ve spletených větvích březových a stanula několik kroků za Meirem. Přišla tak tiše, že nikdo jí nepostřehl; ovinula rukou tenký kmen březový, a opírajíc hlavu o větev lehce se kolísající, nespouštěla oka s Meirovy hlavy trochu nakloněné. Zdálo se, jako by ani neviděla jiných osob tam přítomných.
V téže chvíli zvolal Eliezer hlasem zvučným, jako křišťál čistým:
„Poslyš, Israeli!“
Těmi slovy počíná se mnoho posvátných žalmův a každé nábožné čtení židovské. Jinochům, obkličujícím Meira,
