Stránka:Meir Ezofovič.djvu/155

Tato stránka byla zkontrolována

hleděly vzájemně na sebe, zarděly se radostí, a paní Hana napřáhnuvši přese stůl tlustou svou ruku, pohladila vlasy dceřiny.

Fischlein!“ pravila s nevypsatelným úsměvem blaženosti a lásky.

Francouzská slova dceřina učinila na Eliho také nějaký dojem. Jeho tvář, toho dne poněkud smutná, opět se stala přivětivou jak obyčejně. Vstal a zvolal vesele:

„Nu! pojďme! Již je čas!“

Za několik minut celá společnosť sestupovala s pavlače na ulici. Tvář Eliho byla opět zarmoucena. V ničem nemohlo býti patrno více kacířství, nežli v oděvu jeho mladého příbuzného. Sestávalť z krátkého modního kabátku, lesklé obuvi a velmi široko otevřené vesty, tak že bylo viděti celá prsa pokrytá sněhobílou košilí. Konečně jinoch ten měl na hlavě malou slušnou čepici s úřadnickou, stříbrnou hvězdičkou, a — než vyšel z domu — zapálil si opět cigarettu.

Elimu bylo těžko odporovati komukoli v čemkoli, tím více tedy svému hosti a oblíbenci dvou vznešených ženštin, jichžto svým způsobem také velmi si vážil. Vyšed však na pavlač a spatřiv tlumy lidu, jež sobotního dne jako mravenci vycházeli na výsluní, nemohl se tajiti s výstrahou.

„Poslyš, Leopolde!“ pravil z ticha a vlídně, „zahoď tu cigarettu! Je to hloupý lid! Proč bys ho popouzel proti sobě!… A snad,“ — podotknul okamžitě — „sám pan bůh zapověděl, abychom v sobotu nekouřili! Kdo to může věděti!“

Leopold se hlasitě zasmál.

„Nebojím se ničeho!“ pravil, a sběhnuv s pavlače, podal ruku Meře.

Kráčel napřed, veda se s Merou. Za nimi šly obě vznešené matky v nádherných šatech, sametových mantillách a kloboucích s ohromnými květinami. Eli kráčel zvolna na