rukama, zamyslila se jaksi smutně; Leopold naopak — hlasitě se zasmál.
„Já však nepošlu snubních darů,“ pravil, „pokud neuzřím té dívky!“
„Nu! spatříš ji!“ chlácholila ho matka; „půjdeme k nim všickni návštěvou! A co je to za dívčinu?“ tázala se opět sestry.
„Iii!“ odpověděla paní Hana jako dříve, „prostá dívčina!“
„Její otec Rafael dá jí patnáct tisíc rublů,“ podotknul Eli.
Leopold se zamračil.
„A co z toho mám?“ řekl, „či se mohu uživiti s patnácti tisíci?“
„Začneš obchod!“ pravil Eli.
Ale matka hezkého chlapíka skoro hněvivě se obrátila ku švakrovi.
„Obchod!“ zvolala, „on není vychován pro obchod! Vychovali jsme jej tak velice jen proto, aby vedl obchod? On studoval pět škol a nyní jest úřadníkem! Má sice malé služné; ale možno-li věděti, co se s člověkem stane? Možná že bude gubernatorem! Což to lze věděti?“
Leopold pozdvihl obočí, jako by chtěl naznačiti, že skutečně se cítil stvořen k vyznamenání, jež mu matka předpověděla, a že nemá ničeho proti ukázané jemu vyhlídce na gubernatorství.
Eli se nepatrně usmál, ale neodporoval ničemu. Co škodí, že mluví hlouposti? myslil si. Nechť si mluví!
V tu chvíli hezounká Mera pozdvihla své hlavinky uměle učesané a řekla bratranci svému:
„Cousin! comme c’est ennuyant ici!“
„Oui, cousine! cette vilaine petite ville est une place très ennuyante!“ odpověděl jinoch, nadýmaje ústa.
Matky sedící na pohovce nerozuměly ničemu, ale po-
