Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/73

Tato stránka nebyla zkontrolována
― 56 ―


»Jak ty jsi spal, Karlouši?c otázala se po chvíli láskyplně, tichým znaveným hlasem nemocných.

Věděl, že to je počátek těch každodenních otázek, nevynechaných ani jednou. co byli svoji. A bůhví, připadaly mu teď jiz tak tklivé, k samému srdci sahající, jako projev zvyku, jímž osleplé dítě pozdvihuje k nevidoucím očlm barevné skllčko, nebo hluchý hudec v détinném sebeklamu ladí housle a drnká na struny.

Zdála se mu již za životem, na půli cesty k hrobu. Jeho ,spolužití s ní mu bylo již ělmsi skončeným - a to nějak jiz tak dávno… Přestala proň být › jeho ženoue a stala se pouze »jeho uemocnouc. Ztratila takřka proň své tělo i svou duši, jevíc se mu a zijlc proň už jen svou chorobou. Již se takřka ani nedovedl vpravit do jiné představy, protože přestal doufat v její uzdravení. Byl přesvědčen, že již na svém lozi skončí a že mu s ní nebude už žití jiných chvil nez jako lékař a těšitel právě u toho jejího lože.

A proto každé její slovo, každá její otázka, kterou přenesla z předešlých a nenavratitelných dnů do své nemoci, z domova žití na svou cestu k hrobu, zdála se mu tak bláhová, ale v lé bláhovosti tak dojemná. Bylo to takové tklivé hraní si ještě na život, při němž srdce mu use-