Proti včerejška neshledal žádného zhoršení, ale také ne zlepšení. Teplota byla sic menší nez večer, ale tep byl rychlý, vysokovlnný a skákavý, svědčící o prudké práci srdce. Stav embolii trval nezměněn.
»Jsi trochu pobouřena. to je vše,« pravil 'konejšivě usedaje k ní na lůžko.
Podržel jeji ruku ve své a hleděl ji klidne a laskavě do tváře. Věděl, že to pobouření vzniklo z pocitů úzkosti a z myšlenek na smrt, jimiz stále se mučila; bylo mu ji líto v té chvíli a hleděl svrchovaným klidem se své strany vzbudiü v ní důvěru a upokojení.
›Jak dlouho to bude ještě trvat?< pátrala ona, nespouštějlc s něho zpytavý pohled ovlhlých sýých očí.
»To závisí od toho, jak budeš klídna,« pravil mírně, napominavým tonem. ›Bolest nebo pocit úzkosti nesmí tě hned tak pobouřit. Opakuji ti to každý den, a milostpaní by již sama mohla mít tu zkušenost,c dodával s úsměvem. Pak se jí ptal, jak spala, užívala-li a kolikrát, a znova přesvědčivým hlasem ujišťoval, že nemá pražádné příčiny k znepokojení.
Podařilo se jeho klidu a dobré míře ji upokojiti. Cítil slabý stisk její ruky jako na projev díků, ale v duši své právě při ném pocilil pohnutí svých černých ptáků.
