»Jak je paní, nevíš?«
»Nevím, prosím.«
»S Bětkou jsi ještě nemluvila?«
»Ještě jsem ji neviděla.«
V doktorovi pozvedl se známý nepříjemný pocit … Vědomí rozvleklého rána, rozvleklého dne, toho dnešního jako včerejšího, jako předvčerejšího a bůhví jiz kolikátého.
Cilka naloživši uhlí olřela si ruce a šla k oknu vytáhnout záclonu a oznámit, kolik je stupňů. Tomu se již naučila a ohlašovala to denně s jakýmsi sebevědomím."
»Čtyři stupně nad nulou.«
Zívl mrzut Zas takový šedivý, mokrý den …
Když Cilka vyšla, ztemnilo se v pokoji, -4 jen kolem dvířek kamen cervené to zářilo, a na zdi u nich kmitaly nahoru dolů šlehavé jazyky světla. Uhlí chvílemi praskalo.
Doktor čekal, až se trochu oteplí. Myslil na své dnešní cesty a jak bude asi ženě. Noc byla nepochybně klidna … Kolik dní to takhle ješte bude trvat, nez přijde rozhodnutí? — Kolikrát ještě bude takhle ráno vstávat s touto myšlenkou? - Kdy „nastane změna ? …
Černí ptáci v jeho duši opět se pohnuli, ale jen tak nějak jako ze sna. V probouzejícím se dnu vše jinak se jevilo, vše jinak jaksi žilo. Barvy byly jstřízlivéjši, myšlenky vleklejši,
