K žádné; ani Bettynu nevyjímajíc. Ani tu! To bylo jen poslední vzplanutí potulné vášně — ovšem silné a v následcích svých mocné — ale nic víc! dotvrzoval si skoro náruživě doktor ve vzpomínkové dnešní své rekapitulaci.
VI.
Z tohoto znova vzbuzeného a cítěného vědomí tryskal mu pramének útěchy v noční té chvíli.
Jedno zvlášť podtrhoval ve svém nejskrytějším confiteoru: Vždyť já jsem před ni nepředstupoval se žádnou maskou. Vždyť jsem jí nelhal lásku. Vždyť já nepřicházel křísit v ní svadlé oželené již naděje, já chtěl pouze, aby mě poznala v mé změně, aby pochopila celé mé dřívější jednání. Obnažil jsem takřka před ní svou duši, aby viděla, že není tak špatna, jak se jí mohlo zdát, nýbrž že proniknuta je plným vědomím spáchaných vin, že rozlita je v ní lítost i úcta k ní i vděčnost a přátelství, tak že ona smí a může odpustit.
»Tout comprendre est tout pardonner,« bylo mu tehda heslem i nadějí.
Ale jak nyní znova dospívá k těmto vzpomínkám, opět se v něm ozývá ona myšlénka, jež zrodila se v něm hned v prvém roce jeho manželství:
