rážením na sebe se rozohňovaly, a na jeho myšlénkách i na neklidném stylu jeho essayí, črt, obrázků i povídek i pouhých poznámek v zápisníku bylo cítiti teplou zpěněnou jejich krev. Byl v té době více literátem než studentem, a nastalo i stadium, ve kterém se již již rozhodoval po několikerých menších úspěších oddat se cele literatuře. Cítil potřebu zanalysovat a předvésti svůj dosavadní život, své vnitřní zápasy, rozvoj svých citů a názorů až do jich nejskrytějších tajů ― a vyfilosofovat si z toho všeho směr příštího života. To zdálo se mu důležitější a přednější než všechno ostatní.
Byl sám sobě studijním předmětem v tomto úsilném podřizování se pořádku nového života, v kterém cítil nad jiné jeden kategorický příkaz: nápravu křivd spáchaných na Anežce. Ze zjevu jejího mluvilo k němu ― jenž stal se neobyčejně vnímavým pro mluvu fysiognomií ― tiché její utrpení. Cítil, ze jest povinen domoci se odpuštění a usmíření. Leželo to na něm jako dluh, jejž nutno splatit k nabytí klidu. Účast a lítost s ní prosakovala jeho duši a oživila v ní touhu, způsobiti jí trochu radosti, vzbuditi její úsměv za tolikerá dřívější poranění.
Nevracel se láskou básnící mladík, nýbrž muž, jenž cítí, že ukřivdil dobré duši přátelské; ne srdce hořící plamenem touhy, ale prohřáté vůlí, odčinit bol a přinášet teplo uklidnění.
