nad Ovidem a Vergilem, nad Byronem i Mussetem, nad Poem i Hugem. Potají sám literářil už snad od quarty, a v podařené lyrické sloce nebo pokusu aforistické prosy viděl v těch dobách krom v dobře skládaných zkouškách ― jedinou radost a uspokojení životní. I cizí řeči, zejména frančinu a ruštinu pěstoval a ukázky jeho pseudonymních pečlivých a obratných překladů drobných některých prací veršem i prosou (Copée, Cazalis, Daudet ― Polonskij, Samsonov, Sčedrin) přinesly v té době i některé přední belletristické listy.
K postačitelnosti takovéhoto uzavřeného života přispívala hodně i dávka hypochondrie vypěstované vychováním. Pozdní syn jedináček byl již od dětství ošetřován jako nakřaplé vajíčko, s ústavičnou bázní o něj, v nepřetržitém dozoru a v stálém namlouvání: ‚Ty jsi slabý, ty se musíš moc a moc šetřit!‘ A poněvadž vskutku byl ne neduživ, ale velice útlé konstituce (otec oženil se teprve as ve 40 letech, když se byl hodně vysvětačil, matka byla slabá drobná osoba), a poněvadž varováno se každého tělesného tužení jako možného nebezpečí, a jen duch se namáhal a tělo choulostivělo, vypěstován z chlapce mladík nesmělý, bázlivý, samotářský, hloubavý a hodně hypochondrický.
Proti této hypochondrii začal sic bojovat strýc doktor z vrozeného již odporu proti každému zchoulostivění a rozněžnělosti, ale první
