líto v těchto záchvatech její lásky k němu, při nichž nejvíc si připadal jako pokrytec, lhář, podvodník. Ale právě proto že to cítil, nedovedl v takových okamžicích klamati. Nedovedl ve své políbení velhati žár, zůstávalo střízlivé a chladné.
»Jen, prosím tě, buď klidna, Anežko,« pravil shovívavě napomínavým hlasem, když povolila prudkost jejího, objetí. »Rozuměj mi, mluvím k tobě jako lékař; ― na žádný způsob se nesmíš rozčilovat, chceš-li být zas brzy zdráva.«
»Karlouši ― já nebudu,« zašeptla těžce nemocná takovým tónem beznadějným, takovým trpícím pohledem se naň podívala a tak smutně zavrtěla hlavou na svých bílých poduškách, že cítil celou zoufalost těchto jejích slov, a náhlá, prudká bolest sevřela mu nitro.
»Budeš-li se sama takhle mučit takovými myšlénkami, jen si přitížíš a ublížíš,« promluvil měkce a rozechvěn. »Já jsem sem neměl ani vkročit. Ty musíš zachovat klid, klid a zase klid,« mísil se již lékař do jeho řeči. »To je hlavní a nejdůležitější lék, chceš-li se zachovat. ― Nesmíš se znepokojovat strachem, myšlénkami na to nejhorší ― to je jed. ― Klid a důvěra je při takové chorobě přímo zákonem, jenž se nesmí přestupovat. Jinak bych tobě i sobě musel ― jako lékař ― zakázat svou přítomnost. Vždyť ti to říkal i kolega Novák.«
