»Karle! Jsi to ty? ― Pojď jen dál, já nespím.«
Doktor sebou trhl a ihned se vracel. Na tvář vnutil výraz klidný, skoro úsměvný. Byl si však toho vědom, že tak činí, a dřívější hořkost se pozvedla v nitru.
Vstoupil do ložnice slabě osvětlené zastíněnou noční lampičkou, jež stála na stole, a přikročil ke zdi v levo, kde hlavu majíc vysoko polštáři podloženu na lůžku více seděla než ležela jeho žena. Světle kaštanové její vlasy rozpuštěny splývaly jí po běli povlakův, a pohled byl upjat na tvář vstupujícího chotě.
Chopil se její horké ruky, zkoumal chvíli tep, pak naklonil se k její tváři a políbil ji. Její bledý, vážný, skoro přísný obličej pěkně se vyjímal v tom rámci rozpuštěných vlasův a v tom pološeru v pokoji panujícím. Když se k němu shýbal, zahlédl stín své sklánějící se hlavy na stěně, a dotklo se ho jako výsměch, že se tak vidí při tom políbení.
Žena obepjala jeho šíji oběma rukama a tak prudce přitiskla své horké rty k jeho, že zacítil v tom políbení až zuby její. Trvalo chvíli, než jej pustila.
Znal tyto prudké projevy její lásky, i cítil v nich nyní i bázeň její, že nebude jim snad již dlouhého trvání, že odejde opouštějíc všechno, nedosycena, činíc místo snad jiné. Bylo mu jí
