domým tím pocitem jich vstoupil do temna parádního pokoje a hned se obrátil ke dveřím ložnice.
»Masku na sebe,« projelo mu hlavou, a úsměv škubl mu rty.
Ale než dokročil ke dveřím, otevřely se z vnitřku a mezi nimi objevila se služka Běta.
»Zrovna teď zdřimla,« zašeptala, majíc jednu ruku vzadu na klice a druhou přidržujíc se pažení, jakoby očekávala, že doktor ani nevstoupne.
»Tak jak je ?«
»Pěkně jí bylo. Libovala si, že je jí volnějc,« sdělovala služka a vystoupla z pokoje, přivírajíc za sebou dvéře. »Utíká tam odtud teplo,« upozorňovala starostlivě.
»Vzala před spaním kapky?«
»Vzala ― sama jsem jí je dávala.«
»No ― to je dobře ― ― Ani tam radši nepůjdu ― aby se nevzbudila. Kdyby v noci bylo snad hůř, tak mě jen zavolejte!« A již obracel se ke dveřím na chodbu, jsa v duši rád, že se dnes již nemusí s ní setkat. I Běta vkročovala již zpět do ložnice.
»Pánbůh rač dát šťastnou dobrou noc,« pozdravovala šeptem.
V tom okamžiku však ozvalo se z ložnice hlasité zvolání:
