místa. Byl jako starý kvas v duši, složitý produkt dávných bolestí a bojů proti nim, ztrativší již na prvotním účinku, nějak zhořklý nebo ztrpklý, ale rozlívající se přece z každé nejmenší příčiny.
»Povinná návštěva ― z šetrnosti, z dobrého mravu, ze snahy hrát až do konce úlohu dobrého manžela ― ale bez touhy, nanejvýš jen ze zvědavosti, jak je, a s tajným přáním, aby nebylo líp,« zaleptalo v doktorovi staré přiznání, kterým se mučil a pro které se v těchto chvílích přímo nenáviděl.
»Můj Bože, vždyť já přece nejsem zlý člověk, ne, já nikomu nikdy neublížil a vždy choval bázeň někomu způsobit bolest. Vždyť já z té bázně trpěl raději sám, obětoval se, zapíral se ― kde se vzalo ve mně to nelidské přání? Proč je takový zlý kout v mé duši, takový tmavý, páchnoucí kout, z něhož vyrostl tento jedovatý blín?« ― ―
I všechny tyto dávné myšlénky, nesčíslněkráte opakované, vypluly nyní opět s tím zhořklým kvasem v jeho nitru. Nerodily se teprv, neprošlehovaly jedna za druhou jeho mozkem, byly již hotovým produktem a průvodcem toho kvasu.
Ohlásily se v něm svou palčivou chutí, cítil je i s ostrostí jejich v jediném tom okamžiku, aniž bylo třeba si je opakovati. A s vě-
