dobroty, to je to! ― Ale u všech všudy, vždyť si ji přec nemohu vočkovat, vždyť si jí přec nemohu přidat. Jsem takový, jaký jsem … A na konec, všechno je marnost. ‚Marnost nad marnost,‘ jak cituje starý Fabián; a má snad dobře. Ta kniha Ecclesiastes je znamenitá kniha. A ten šibal stará zná z ní každé slovo. A žije jen dle ní, filuta! A ta jeho Rubensovská Máří ―«
»Dej Pánbůh dobrou noc, milostpane,« ozvalo se z nenadání z prava doktorovi u samého ucha. Trhl sebou. Poznal hlas ševce Arazima, svého téměř souseda. Stál polosvlečen v polootevřených dveřích svého baráku a bafal.
»Dobrou noc,« poděkoval doktor. »Co pak, že ještě nespíte?«
»I ― tak tady fajčím trochu, abych tam nenadělal kouře.« (Měl ženu souchotinářku.)
»A jak je doma?« ptal se doktor, spíš aby něco řekl, než ze zájmu.
»Inu ― lepší to už sotva bude,« pronášel švec zvolna. »Je chudák ― no! Co dělat,« a pokrčiv rameny odplivl do prostřed cesty.
»Jste hodný, že ji tak šetříte,« obrátil se ještě doktor, aby namanulou rozmluvu nějak zakončil.
»Inu ― když fajčím tam, pořád mi chrchlá ― a mně je jí líto. Co tedy!« slyšel ještě za sebou zabručet a hned potom nové odplívnutí.
