vějších příznaků táž potměšilá, těžká choroba, která tehda skoro nepozorovaně odešla, a kdy bylo stálé nebezpečí, že třeba rázem učiní konec jejímu životu ― bylo těch představ již hejno a měly pevná hnízda v skulinách zákoutí jeho duše.
Tou cestou k domovu dnes večer zase se rozlétly. Nebylo k tomu třeba nikdy nic jiného než chvíle samoty, aby zamávaly křídly a vznesly se.
… . . Jedna, druhá, třetí, čtvrtá … do nekonečna…
»Už zas ― už zas ― ?« rozpaloval se doktor, když se přistihl, jak za nimi hledí, jak je sleduje, jak zaujaly celou jeho pozornost. »Ani okamžik jist před vámi? Jaký to mám mozek, můj Bože!«
»… . . Podrážděný, hochu, podrážděný ―« odpovídal si sám lékařsky vysvětlivě a otcovsky chlácholivě, »a v tom se to právě líhne. Podrážděný celý nervový system. Proč už jednou nežiješ, jako těch tisíc lidí zdejších? Proč se už jednou nevyhojíš, u všech všudy. Ale to jsou pořád ještě recidivy té protivné sebeanalysy, té epidemie našeho věku. Pořád se plížíš po zákoutích své duše, až vyplašíš někde takové bestie. Prokletá manie ! …«
»Hloupost! Jaká manie? Plod sobectví, plod toho ustavičného zření jen k svému já a pořád jen já a já. Nedostatek citu, nedostatek
