jako měšťák zlehka a po špičkách po blátě, ačkoliv měl vysoké boty a kalhoty do holinek. Velebníčkové před ním rovněž se nezastavili; opětovali pozdrav a ani se neohlédnuvše šli dál svou cestou.
Doktor byl rád, že je sám, ačkoliv se cestou pranic již nehovořilo, a každý již vlastně jen hleděl, aby byl co nejdříve doma. Také v hospodě samé nebylo snad nějakého nedorozumění. Od půl osmé jako každodenně sehráli klidně svou parlii preferance od padesáti, vyměřenou tak z pravidla na dvě hodiny, a skončivše dopíjeli svou obvyklou míru v šosácké pravidelnosti a v bezodporném již vzdávání se počínající ospalosti. Ani o politiku se dnes nezavadilo, tak že doktor mohl být s večerem zcela spokojen. Přes to vše, když se teď oddělil od svých každodenních spoluhráčů, pocítil přece jen uvolnění. Těsně podél tmavých stavení bral se zrychlujícím se krokem ke svému domovu, a představy z předvečera stěhovaly se mu zas překotně pod lebku, jako do bytu, z něhož je byl na dvě hodiny jiný vypudil.
Byly zde ― jedna, druhá, třetí, čtvrtá, celá legie ― s tou dráždivou plastikou, se vší překvapující věrností a úplností detailů ― jak je vytvořit a zaranžovat dovede jen vyškolená fantasie a když se jimi byla již často obírala.
Doktor byl bezmocen oproti nim. Byly nastěhovány do jeho nitra, byli to černí ptáci ―
