Snad jen slabost je mou ctnosti, jen slabost mou dobrotou ..? —
Jsem polovičatý člověk, polovičatá duše.
Nedovedu byti ani hrdinou dobra, ani hrdinou zla.
Ani umělcem, ani prostým člověkem.
Přestane někdy ten zápas ve mně?…
Och, kdybych aspoň ten vyjádřit devedl! Aneb otevřít svou duši k studiu jiným.
Ale snad v ní není ani nic originálního, nic pozoruhodného. Snad :takovych duší jsou tisíce a tisíce. Snad právě jich je většina…«
Psal v přestávkách, jak se jednotlivé myšlénky ustalovaly, skíádaly a rodily. Když dopsal poslední větu, pocítil úlevu, ale i únavu.
Odlozil zápisník, zhasl lampu a položil se v loži na znak.
Pak vzpomínal na jednotlivé momenty dnešního dne a nejvíc napolední scénu i večerní hovor s ženou a na obě její zmínky o Bettyně.
Snažil se vzíti v její duši i zpytoval zároveň svoje srdce.
I v knihu dávné minulosti zas nahlížel.
A rozevřel ji dnes v těch místech, kde pestřil se jeho román s Bettynou. Byl to obraz nevybledlých barev, nesetřených podrobností.
Znal v něm každý rys, každý odstín. Utkvíval na něm pozorně a klidně. Co prožil
