»Já vás kousek vyprovodim; rozhodl se doklor a dovedl Nováka skoro až na nádraží. Měl tou cestou i potom, když se vracel domů, pocit něčeho nově nastalého, podlamujícího. Byl nasáklý takovou podivnou, měkkou lítostí nad sebou samým, a v jeho duši nehybně vězel takový. šedý splývavý obraz budoucnosti.
…Vzpomněl bezděky na svou představu obrovského bílého kostlivce, kráčejlcfho duchovitě temnem lesním, 'přes řeku k jeho domu, vzpomněl, s jakým očekáváním pohledel na doktora Nováka, když jej spatřil čekajíeího ve svém ordinačním pokoji, a vzpomněl na přiznaný pocit sklamání, kdyz uviděl jeho klidnou, usmívající se tvář…
»Všechno to dopadlo jinak … a dopadne.«
»Slabí lidé nedělají konec nikdy sami, vzdy jn čekají konce,« zašlehl mu v hlavě z čista jasna zapamatovaný citát z Turgeněva.
»A jaky konec bych mohl já vlastně udělat'ň vetřela se hned v'zápěti do jeho duše přišerná otázka.
Zamrazilo jej při ní. Věděl vše, co se pod ní skrývá, poněvadž „ani ona neozvala se poprvé.
»Ona je v nebezpečí, ty's lékař, ty's manžel — máš po ruce desateré nenápadně prostředky, aby se nemoc — nelepšila… Způsob a udržuj rozčilení, bázeň, pobouření, Netlum scény, jako byla dnešní v poledne…«
