které malovický doktor marně tišil utišnjícími kapkami.
Po srdečném uvítání a některých otázkách, týkajících se záležitostí společného interessu, přešel hovor obou lékařů hned na nemocnou. Doktor Novák pravil, že shledal stav její úplné nezměněn, a vyvozoval z toho, že netřeba se jesle vzdávat veškeré naděje.
»Všecko závisí od postupu embolie a jak se zachová srdeční síla,« opakoval již po druhé na námítky kolegy, který hájil své mínění, že naprosto již není naděje na záchranu.
»Člověk by neřek,« pokračoval, »jak jemné kompensační zařízení má srdce; já sám jsem se o tom několikrát přesvědčil, jak obdivuhodně dovede odolávat všelikým v něm se vyskytujícím poruchám, samo, svou vlastní regulací. Je to kolikrát ku podivu, vskutku!«
»Inu ano, to je všecko hezké, tomu nikdo neodpírá,« pravil nedosecky doktor. »Ale žena je ztracená proto, že z lokálního onemocnění stalo se celkové, jehož konec jest pyaemie.«
»To bych si netroufal dosud šicí; odvětil Novák klidně.
»Po pondělní třesavce pozbyl jsem naděje naprostoc
»Pro mne je zas důležitým úkazem, že se ta třesavka už. neopakovala. Nepřisuzujete mu váhu? Není vám aspoň nápadný? Není znamením. že pro'ees, jehož byl snad sympto-
