ložením s ní v srdci; neboť jaký pelech pak bý bylo srdce mé, a já přece vím. že vedle slabosti je v něm i mnoho dobra, Pane Bože!« — — —
A z nevykořeněných zbytků staré potlačené víry hned v zápětí Výšlehla vzpomínka na slova naumburského zajatce, ›že utrpení člověka v podstatě své je pouze výsledkem násilného odloučení od zvířecí minulosti - prohlášení válký proti starým pudům, v nichž spočívala jeho síla, jeho rozkoš, jeho plodnost?«
›Je to pravda, je to pravda?< mučil se pobouřen. ›Je v tom opravdu mé utrpení? Obracejí se vskutku pudy, jež nevybljejí se na venek, do duše a způsobují tam trýzeň?«
A v prudkém zápasu těchto narázejících na sebe proudů dojel domů.
XV.
Malovický doktor Novák naň čekal.
Byl skoro padesátník, široké, dobrosrdečné, tváře, na jejímž baňatém nose sedělý zlaté brejle, jimiž hledělo dvé šmolkově modrých veselých očí, prozrazujících jasnou spokojenou duši, radující se z života.
Malovický doktor požtvąl daleko široko pověsti výborného praktika, znamenitého spo-
