v Praze prý znamenitě provdá, starý Tužina tam dokonce dvakráte krátce po sobě za ní jel, i selka se tam konečně vypravila, ale najednou z čista jasna ještě přede žněmi si přivezli dceru domů, přepadlou, zlomenou, zádumčivou — — Ženich prý ji opustil…
Proskakovaly sice pověsti ještě jiné, pro Márinku přitěžující, jež braly původ z nějakého prý neopatrného prořeknutí selčina, ale jistého nevěděl nikdo nic, až na nedoseckého doktora. A ten zvěděl z Prahy.
XIV.
V domě jeho matky bydlil v přízemí advokátní písař Mikyška, bývalý obchodník, jenž pamatoval vlastní dům a vlastní dvojspřež. Vinu svých smutných konců přičítal bratru své nebožky ženy, zámožnému statkáři v okolí Prahy a účastníku trojčlenného stavebního družstva žižkovského, kterýž prý svou sestru, Mikyškovu choť, zkrátil o dědictví.
»Ten darebák nás zničil,« zněla těžká obžaloba advokátního písaře, v jehož očích i ústech byl jeho švakr nejpodlejším bídákem pod sluncem, zvláště od těch dob, kdy pan podnikatel jej obžaloval z vyděračství a urážek na cti, následkem čehož byl Mikyška před několika lety odsouzen k šestinedělnímu vězení. Od těch dob stal se sic opatrnější, ale zášť
