(nevlastní matka pacientova) ohánl se u plotny, kdežto u lože nemocného sedí jeho babička, vyměnkářka, a stále mu popotahuje peřinu na nohy. U okna v levo od stolu je šicí stroj a na něm rozešité kanaíasové cíchy červeně pruhované. Tam - ruce v klíně - sedí starší sestra nemocného, Marie, štíhlá, černých~ vlasů a očí, a nepohnutě hledí k loži. Její přibledlá tvář je oduševnělá, jímavá, s pečelí prožitého smutného románu lásky u trpkého života nynějšího zde pod střechou otcovskou.
…Asi před pěti roky, když jí bylo sedmnáct let, zavezl ji otec po žních do Prahy k bratru své první ženy, který tam byl vyšším magistrátním úředníkem. Byl ženat, ale bezděíek, a sedlák počítal snad v duchu, že by si švakr mohl holku tam nechal a už se o ni postarat. Děvče bylo obratné, důvtipné, hezké. tak že se pan stryček nemusel za ně stydět a churavící paní tetinka mohla si v 'ní vychovati spolehlivou pomocníci. A skutečně se jeden čas podobalo, že se Tužinovi počet poyedl. Liboval si všude, jak se. Márínce v Praze daří, že ji má švakr jako svou vlastní, a paní tetínka že se v ni přímo shlíží. Když pak Márinka příštího roku přijela~na posvícení, byla z ní již učiněná pražská slečna. Ale netrvala dlouho tato sláva. Začalo se sic třetího roku Márinčina pražského pobytu, kdy již doktor byl v Nedosekácli, mluvit 0 tom, že se Márinka
