z nich mluví dosud. Mluví-nejen o horoucím plameni víry v srdci, ale i o světlém lilameni posvěcení uměleckého..Malovali přo' úlevu srdce i duše, ne pro slávu jména. Nejsou právě tito bezejmenní ' ideálem pravých umělců? Mravně nejvyšších? -- Představ si _je v bílých 'celách jejich, představ si je v starých gotických chrámech v síti trámového lešení. Můžeš tak učinit i bez úcty? Není ta' představa oblita jakýmsi světlem, jež vychází z jejich bytostí vlastních? Jsou nám důkazem, že k umění netřeba chtivosti slávy, a že nevymřelo by umění, kdyby jednoho' dne zmizela ješitnost ze světa. A myslí-li Nietzsche po jinýcha s_jinými, že bez ní chudý by byl lidský _duch, a že nejhroznější mor by nemohl lidstim uškoditi tolik jąko, její vyhvynutí, má to jistou' platnost' jen při stávající mravní úrovni'a stávající síle různých vznětů ke konání v'elikéýpráce.
Ale uhýbám od toho kam mířím.
Tak jsem si myslil často, nebylo-liby na prospěch umění, kdyby každý umělec měl něco v z té křesťanské skromnosti těch bezejmenných malířů mnichů? Neplaiduji pro anonymitu — snad mi rozumíš -- vím, že není; dnes dobře možna, ale sílení toho bych si přál v duši každého ducha tvůrčího, co strká lidskou slabost za umělce. Stlačení, utažení ješitnosti.
A nejen u ducha produkujícího bych si toho přál, nýbrž i u ducha reproduknjícího a
