Umění, v něž víra nebo pouhá. pro ně zanícenost zasívá. ve mne zlobu, škodolibost, nenávist a pohání mě působiti bolest jiným, není umění královské ani knížecí — je jen umění kavalírkovské nebo — kramářské.
Musí být možno umění, abych v něm mohl být ideovým křesťanem, a jen to umění může být zváno božské, a jen polibek toho umění plně může posvěcovat.
Á jako takové umění musí být mozna i taková kritika, neboť jinak, jsa ideovým křesťanem, nemohl bých býti ani umělcem ani kritikem. Musí být možna kritika bez hněvu, bez posměchu, bez pýchý, bez velkopauskosti, bez ješitnosti — kritika láskou naplněná nejen k umění, ale i k blížnímu.
Přemýšlej o tom. Nemusí nic kritika taková přikrývat pláštěm milosrdl, ani pro jedno prohřešení proti umění nemusí hledat změkčelé, zněžnělé jméno, ale rovněž nesmí zapomenout ani jedné přednosti — neboť již to by býlo nespravedlivé. Čeho však vždy vystříhat se musí: urazit v autoru člověka, posměchem mu ublížit, jízlivostí jej poranit, výtýčit se pyšné nad. něj jako polobůh nad červíčka. —
Ale nač to rozpřádat — věc musí být jasna každému, kdo chápe ideý křesťanství a má pro ně jemný cit.
Vzpomeň na staré malíře mnichy, uzavřené v klášteřích. Jména zapadla, ale díla mnohých
