na mysli iveliké křivdy, jež z něho vzešly. A nepřestanu věřit, že vždy víc nežli nenávist zmůže láska a víc nežli fanatismus snášelivost. A pak, jsem-li přesvědčen, že má víra lepší, můj názor pokročilejší, má síla vydatnější, proč nenávidět tu víru méně dobrou, ten názor zastaralejší, tu sílu slabší? Dokumentuji nenávisti lepší kvality svého přesvědčení neb svých schopností? Zjednám jim nenávistí platnost? Není v takovém domnění kus barbarství? Není v něm vlastně Í kus slabosti, nejistoty a bázně, že přece jen mohu podlehnout? Silný, vědomý si svých předností, jistý svým úspěchem, nepotřebuje nenávidět.
Má víra je, že každá nenávist, ať již se vyvozuje z řevnivosti, závisti, ctižádosti nebo z jakéhokoliv popudu jiného, je ve vlastním původu svém vždy plodem egoismu, nedostatku citu, nedostatku pravé humanity, a praví-li se, že bez vyslovené nenávisti není ani vysloveně individuality, a tedy ani pravého umělce, pak by z toho důsledně plynulo, že pravý umělec nemůže býti vyznavačem pravé humanity; ale právě to rozhodně popírám. Je mnoho takových blysknavých moderních sentencí, jichž »kavalírkové« umění se chápou na vysvětlení svých výpadů, ale v pronikavějším žáru analysy se ukazuje, že nejsou zlatými zrnky pravdy. Neobstojí jejich obrana, jako neobstoji jejich počínání.
