spočinulo na několika poslednich záznamech, mezi kterými četl i tyto věty:
»K umělci mně vždy něco scházelo, a právě v tom bylo mnoho bolestí mého života. Byl jsem snad z té látky, z níž vyrůstají umělci, ale nebylo ve mně dosti síly dorůsti. A 'takový člověk není nikdy šťasten, ba ani spokojen. Ještě dobře, že mohl jsem se uchytit v čas jiných břehů. I s nich lze prospívat…«
Věty tyto a ještě jiné byly ve spojení s dopisem, jejž asi před měsícem obdržel z Prahy a na nějž se chystal každý den odpověděti. Pokaždé, kdy naň vzpomněl, vyěítal si své odklady a pobízel se: ›tak se již jednou u všech všudy chop péra a piš,c ale dosud celé odhodlávání scvrkalo se pravidelně na dva tří řádky v zápisniku, kterými zachytil nějakou myšlenku, již bude třeba v tu odpověď zahrnout.
»Musim mu důkladně vyložit své názory i stanovisko, vyslovit své myšlenky, a to nejde najednou,< konejšil se po každém noyém odkladu, ale přes toto chlácholeni stávaly se výčítky z liknavosti den ode dne neodbytnějšimi.
I teď se opět ozvaly a podráždily jej. Z papírů na stole pohozených vyhledal dotyčný list a znova jej přelétl.
Byl od Jaroslava Nikla, přítele z dob gymnasijních, který o rok později než on zanechal pandekt a instituci a stal se žurnalistou.
