»Neméj strachu, uzdravlš se, budeš živa, budem' spolu 'i zas, jak jsme byvali.«
A když to pronášel, bylo mu tak měkko u srdce a v lítost nad ženou se mísila lítost nad sebou samým, až i jemu zavlhly oči.
Nemocná, jak byl k ní skloněn; držela objatu jeho šíji, a jakoby v tomto okamžiku nesměl zůstat ani mráček po dřívější chvíli pobouřem', zašeptla,rkdyž ji přestal líbat:
»Zavolej sem Tonouše. Jdi! Budem' obědvat dnes'všichni zde u mne. Je mi mnohem, mnohem volněji.«
Začal neco namítat o opětném možném rozechvěnf, ale onar zaprosila rukama jako dítě a opakovala naléhavě;
»Jdi, jdi - řekni mu, že se na něj těším.«
XI.
V poslední době obědvával doktor obyčejně sám s Tonoušem ve svém pokoji, vzhledem na žádoucí klid nemocné paní.
i Byly to obědy připravené za dozoru Běty - která však hned z rána musela se radívat, s nemocnou paniv co a jak, vyslýchat prodlením dopoledne její napomenutí a přinášet ji na ukázku upravené příkrmy — obědy na chvat pojídané, po nichž doktor pravidlem přicházel do pokoje nemocné, aby zvéděl, zda i ona
