Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/152

Tato stránka nebyla zkontrolována
— 135 —


»Ano,« přisvědčil, pokročiv až k loži a pobladiv její ruku. Chtěl se vesele zmínit, ze přivedl Tonouše, ale ona - jakoby postřehla ten úmysl - rychle se zeptala na Kutinčíno dítě, a hned potom zas, trhal-li chlapci Votrubovu zub a má-li krejcí pořád ještě tolik rozumu jako dřív; a nečekajíc ani, az dopoví, hned se zas vytasila s novou otázkou, jakoby 'chtěla oddáliti chvíli, kterou tušila. Tak si aspoň doktor v vykládal tuto její nezvyklou účastlivou zvědavost, veden k tomu i zrychlujícím se tepem jejím, svědčícím o rostoucím nepokoji. Chtěje učiniti kobec trapné této chvíli, chystal se již připojiti k poslední své odpovědi zmínku o chlapci, kdyz v tom ona náhle jako v prudkém záchvatu vší silou se pozvedla a chopivši jej křečovitě kolem krku prosebně, ba skoro lkavě vyrázela:

»Karlouši, nezlob se - proboha tě prosím — ale nevoď ho sem. Mně je tak ouzko, kdyz sem vejde,“ jako bych viděla za ním ještě někoho — víš — tu — víš —« a nemohouc dál sklesla do podušek a zavzlykla.

Doktor tušil jíž dávno, že dojde jednou k takovémuto okamžiku. A bál se ho. S pokračujícím rozvojem nemoci, s množícími se obavami před smrtí a s bolestnymi myšlenkami, jak zde bude, az ona shasne, stupňovalo se i její ódcízování Tonoušovi. Ještě na podzim, když ležela stižena rheumatismem, hoch třeba