svou podstatou, ale tím, že narazív o ni, uvědomil si, kterak skoro vždy bývá odveden od svého p'řcmíláni cizími lidmi, novými dojmy zevnějšího světa.
Bylo v něm stále ještě kus samotářského filosofa i umělce neb aspoň diletanta, i pocítil teď zase starou bolest z podléhání svého vnitřního světa světu zevnějšímu, své odvislosti na něm, svého připoutání k němu.
„ Ale hned tu byl také odboj proti této bolesti, odboj vypěstovaný a sesílený jeho povoláním, hlubším pozorováním života a rostoucím přesvědčením o sounáležitosti k celku.
Bylo by snad příjemno utíkati se do samoty, kdy se zachce, uzavříti se v ní se zrozenou právě myšlénkou, se' zatanulým snem jako se zlatým klíčem, jenžíotevírá cesty do dalších netknutých hájů vlastního vnitřního světa ineposkvrněných jeho svatvň a vidin, ale zdaž on může a smí? Jeho povinnost je v pomocí bližním.
A zdaž v každém takovém unikání od ostatních lidí k svému vlastnímu separatistiď ckému světu není vlastně vždy egoismus, jaký nenalézáme u žádného jiného stvoření v přírodě než u člověka? A zdaž ted)r člověk nekoná jím něco protipřírodního, stavě se na stanovisko výlučné?
Jakým právem se chce vymykat ze zákonů platících všemu tvorstvu? A může tak činiti
