hradová naléhala, aby k nemocnému chodil alespoň ob den.
»Tak kdy pak to dorachotím, pane doktore?« zeptal se nemocný po obvyklém vyšetření, jemuž se podvoloval s úmyslnou nedbalostí; roztahuje tvář ku podivnému úsměvu, který pravil: »Všecko to je -komedie.«
»Kdyz vy se pranic nešetříte.« řekl doktor místo odpovědi. »Ukracujete si sám životh
»Není oč stát.« Nemocný chtěl se při tom zasmát, ale vybuch] v kašel.
»Dneska jste zas už pil!«
»Lauda Sion Salvatorem - zaplať Pánbůh za tu medicínu - tou ožírám i tu s kosou,« zasmál se. »Medicamentum 0ptimum,< dodával, otíraje hřbetem ruky kníry.
»Komu není rady, tomu nemí pomoci,« pokrčil doktor netrpělivě rameny.
»Malz und Hopfen verloren, máte dobře, pane doktore. Ale chuť je *chuť - já radši tu čertovinu „než ajbíšthé, de guslibus non est disputandum.<
Doktor hleděl, aby již byl odsud. V kuchyni jako vždy čekala naň stará paní, asotva vstoupil upřela naň dychtivě oči. Nemohl dát na němou otázku její jinou zprávu, než jakou dával v poslední době. Pří tom opět prohlásil, že není tu nic platen, a Ze je zbytečno, aby sem chodil. Stará paní, sotva začal, již měla ruce sepjaty, a jak pokračoval, vztahovala je
