Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/129

Tato stránka nebyla zkontrolována
— 112 —


v nemoci přinášela vzdy trochu útěchy a zábavy. Jsa zdráv, Fabián vycházel i v zimě do zahrady, šouraje se v ní těžkým svým krokem, pozoroval život na návsi a u řeky, promlouval s kolemjdoucímí. Teď byl odkázán jen na pokoj, i čekal pokaždé na návštěvu'doktorovu jak na boží smilování.

I dnes ještě trvalo chvíli, než se doktor konečně vypravil. Opakovaly se každodenní otázky, kdy už tedy bude mocí ven. a každodenní varování se strany doktora, aby nepospíchal a se neukvapil, a že beztoho nemoc se ztížila jen proto, že Fabián ze začátku nedbal zápovědi doktorovy, aby nevycllázel ani na dvůr.

Kdyz konečně doktor vyšel na chodbu, vyběhl Rek z kuchyně, přišla i Lénynka, aby dala »s Bohem«'a vyslechla, kdyby jí doktor měl snad co říci v -příčině pacienta. Šátek měla spadly do tyla, tak že bylo vidět krásně kulatou její hlavu i eelé bohatství rusych jejích vlasů. Otírala si umokřené ruce zástěrou a zticha se ptala, je-li líp.

›Je, je; ujištova] ji doktor, dívaje se na její v týle zapletené silné vrkoče i na bezvadně modelované malé ouško, horkem zčervenalé. Lénynka pozorujíc jeho pohled, zapýřila se a rychle začala šátek uvazovat. Doktor chopil ji za ruku: ›Nechte to - v kuchyni máte bez-