v mozku rozhořela. ›Síla k stáří,c doplnilo se mu v duchu tak nějak samo sebou, ale on hned rázem poznal. že je*›v tom'těžké jádro pravdy, kterou dosud nezkoumal _ zrno zlata, které třeba rozehřát a roztavit - vysvětlení života nejen Fabiánova, ale celé legie lidí, jichž trpělivosti, odevzdanosti, neúmornosti se kolikrát obdivoval.
»Je k tomu třeba plamene'ne'štéstí a ran. bolestifV ohni přebírá Hospodin člověka, ohněm a ranamí se stává z železa ocel,« skoro s jistým sebevědomím pronesl, Fabián.
Doktor už jen mleky přisvědčoval, všecek zaujat svou 'dřívější myšlenkou. Místo síla k stáří -- napadlo mu - lépe by bylo říci ›způsobilost k slářh. Tenklid pohlíženi na bolesti radosl, na silení vášně nebo zármutku, to dosazené pessimislické credo: »marnost nad marnost a všecko je marnostc, spojené však nikoliv s revollujícím vzdorem: zkrátit, ubit tedy ten marný život, 'nýbrž s resignovanou, příjemnější moudrosti: sladit si bolestné dny zi« vota -e to už je jen' kvělem a plodem toho stáří! A
Myšlenky se rozvíjely a dráZdíly jej. Pocílil polřehu nerušeného přemítání v samotě.
Podíval se na hodinky, zalekl se, jak se zapovídal, a povstal omlouvaje se pospěchem.
Starý mlynář jej nerad pouštěl. Protahoval pokaždé jeho návštěvu, jez do jeho uvěznění
