já chválil jsem mrtvé, kteří jíž zemřeli, více nežli živé. Více!« opakoval a pozvedl na důraz prst. »A lepší jest den smrti než den narození člověka!«
Doktor se jemně usmíval,jakou má Fabíán péči o jeho utěšení, ale teple ho dojímala při tom jeho účast, jeho starost o něj a zajímala jeho řeč. Pronášel své věty i oitáty ne kazatelsky, ne s pomazanou důstojnosti, nýbrž klidně, snadně, s jasnou tváří a~ přec zas opravdově a vážně. Bylo vidět, že je i srdce při té řeči, a že každé slovo plyne z upřímnOsti, s z přesvědčení, z veliké zkušenosti životní, která mnohé zkoumala, mnohé odhodila, ale i mnohé žapustila až na samo dno srdce a duše.
»Já vím, že dobře se mnou smyslíte,« pravil rychle v namanulém pocitu, že je třeba něco říci, usmál se laskavě a položil opět svou dlaň na Fabiánovu silnou ruku na stole volně položenou; ale ten jí spěšně odtáhl.
»Jsou lidé,< pravil s pohledem do neurčita stranou odvrácenym a jakoby svá slova odtamtud chvatně odříkával, »že mluví všelijaké takové věci jen tak na plano, z takové jalové zdvořilosti, ale u mne by byla mejlka tak myslit. Já něco zkusil a zažil,c zdůraznil svůj hlas, »a osudy krutější než smrt, krutější a bolestnějsílc opakoval, zvedl prst a pohlédl na doktora, »a teď mluvim, jak jsem poznal a jak cítím tady,« poklepal prudce na svůj
