de Poděhus, jenž roku 1298. daroval kostelu Pražskému Máslovice a na pečeti posud zachované[1] helmici má, nad níž liška v pravo běží, jest též rodu Cimburského, jehož potom začátky až do Slivna u Benátek sáhají, poněvadž otec Alberta Poděhuského, Jarošius magnus, slavný vítěz Kressenbrunnský, byl zase synem Alberta ze Slivna v létech 1233.–1240. jmenovaného. O Poděhusích soudný čtenář nebude pochybovati, že se mají hledati tam, kde nyní Hrádek červený jest, jenž také vždy Hrádek nad Poděhusy ve starších pamětech se jmenuje, ježto bezprostředně se statky Cimburků na Kouřimsku sousedí a jmeno osobní Albert opakuje se u našeho Alberta de Poděhus od roku 1223. po čtvrté v témž rodě, nepočítaje četných Albertů a Jarošů pozdějších. Největší obtíž jest, že lišky jako klenotu jsme posud nenašli u Cimburků, nýbrž jen paví pera a křídla. Ale zkušenosť v heraldice české nás učí, že právě v tu dobu, kdy pán Albert z Poděhus žil, jednotliví členové velkých a mocných rodů ze spolku a svazku rodinného se vytrhše, nový erb si vzali, jenž s původním rodinným erbem jejich buď málokterý kus nebo dokonce nic společného neměl, jakož jsme nahoře u Hroznatovců, Wartenberků a Wolfšteinů ukázali. Ba že pouhou okrasou zvířata byla, vidíme v téže době na erbu štýrských pánů z Wildonie, kteří nad erbem rodinným (třemi srdcovitými listy) pardála ještě na pečeti měli. Erb u Cimburků později obvyklý tři cimbuří nalezli jsme r. 1320. u Bernarta z Cimburka a u Alberta a Ješka z Poděhus,[2] jen že Bernart má na helmici dvě křídla složená, cimbuřím okrášlená a Poděhuští páni nemají žádné helmice. Rodu Cimburků Palacký sám věnoval krátkou monografii na oslavu Ctibora Tovačovského z Cimburka, nejvyšš. hejtmana markrabství a slavného českého spisovatele a my zde jen tolik podotýkáme, že u Tábora ve Hrobech a v Radeníně odpočívají poslední členové této rodiny pod svými náhrobky Václav Tovačovský, jenž r. 1593. zemřel a Alžběta Homutová z Cimburka r. 1622. zemřelá.
Engelhart z Wildsteina, jehož erb břevno příčné středem štítu se nesoucí na pečeti od r. 1297. se zachoval,[3] náležel k slavnému rodu Nothaftů v Chebsku a Bavořích osedlému, kde členové jeho dle Drivoka truksasy Řezenskými a Pasovskými byli. V Čechách na slovo vzata byla větev toho rodu, která na okresních městech Falknově a Wildšteině až do roku 1325. vládla. V Bavořích podnes svobodní pánové Nothaftové s erbem svých praotců žijí.
V sakristii děkanského chrámu Páně Čáslavského nalézá se náhrobek s nápisem Jistislaus na hoření obrubě kamene, pod níž osoba mužská ve staročeské říze stojí, držíc v levici trojhranný štít, na němž erb pánů Slávatů z Chlumu a z Košumberka se nese: 2 břevna napříč položená,
