Stránka:Martin Kolář - Nejstarší pečeti šlechty české až do roku 1300 - 1883.pdf/11

Tato stránka byla zkontrolována
11


kové, podavše Hartenberk v léno koruně české roku 1350., psali se též z Kynžvartu a ze Schönbrunnu, drželi Albenreut, Kinšperk, Gossengrün, Pichlberk a později do vnitřních Čech na Kokovice se dostali. Celý rod vymřel v Němcích r. 1760., nemaje v Čechách jiných erbem příbuzných nežli Blatenské z Blatna, kteří též v XVI. století sešli.

Moravské městečko Švabenice bylo původním sídlem pánů ze Švábenic, kteří ve XIII. století nad jiné rody moravské daleko vyníkli. Nejstarší pečeť rodu svého (čtyři střely výstřední) zachoval nám Vítek z Rodenbachu z roku 1277.[1] Podle sídel svých jmenovali se též z Náměšti, z Drnovic, ze Chřelova a z Bobrové i dostali se dědictvím po panu Všeborovi z rozrodu Hrabišiců do Čech, kde vládli krajinou Trutnovskou a byli patrony nade křižovníky Zderazskými v Praze, kterým kostelní podací v Moravanech a ve Švabenicích darovali. Rod tento záhy sešel ve své slávě a moci, až i do rytířského stavu sklesl a v XVIII. stol. vyhasl.

Na Deblíně v Moravě na Brněnsku vládl v l. 1234.–1244. Ratibor odtud z Deblína řečený, kastellan Olomoucký, jehož synové byli Hartlieb a Jenec z Doblína v létech 1254.–1292. a Hartliebovi synové opět Hartlieb a Vítek. První Hartlieb spravoval úřad komorníka na Bítově a zanechal nám na pečetích z let 1278.–1292.[2] svůj erb, kterýž se jmenuje po německu Nesselblatt a vypodobňuje jako štít liliovými zoubky obložený. V Němcích měli podobný erb hrabata z Holšteina a ze Schaumburka ve XIV. století; na Moravě našli jsme ten erb ještě u Matouše ze Žeranovic (u Holešova) z r. 1297., jehož potomci do roku 1370. na Žeranovíoích se udrželi.

Rulko (Rudolf) z Biberšteina, jehož erbem paroh o 4 výběžcích byl r. 1278.,[3] stal se praotcem panského rodu, jenž okolo Friedlandu v severních Čechách a dále v Lužici statky své měl, ale již r. 1667. vymřel.

V západních Čechách, kde Plzeň vévodí, záhy se rozšířil panský rod Drslaviců, kteří později ve hlavní dvě větve se rozdělili, pány ze Skály a z Risenberka a pány z Litic a z Potenšteina. První měli za erb poloutrojčáří červené v bílém poli, jako pan Děpolt z Risenberka roku 1268.,[4] druzí měli tři čáry na pokos od pravé k levé přes celý štít, kterým také v XV. stol. řebřiky říkali, jako Póta z Potenšteina a Soběhrd z Lutic r. 1287. První sídla Drslaviců se šikmým trojčářím byla u samé Plzně: Litice a Křimice a na Úslavě Žinkovy a Potenštein; Drslavici s poloutrojčářím dostali se po Úhlavě a Mži až na Skálu u Přeštic, na Biřkov a Chuděnice a vystavěli Risenberk u Koutů a Rábí na Otavě. Pánové z Potenšteina ve XIII. století nebyli velkých statků, na Králohradecku v pořičí tiché a divoké Orlice a postavili tam nové Litice a nový Potenštein, v jichžto okolí až do konce XVI. století se udrželi. V dobu tuto


  1. Urkundenbuch des Stiftes Saar str. 33.
  2. Urkundenbuch des Stiftes Saar str. 33.
  3. C. k. státní archiv Vídeňský.
  4. Archiv kapitoly Vyšehradské.