»Pst!«
»Co je, Frantíku?«
»Vždyť to jsou lidé! Aspoň jeden z nich. Poznávám hlas starého Pottera.«
»To snad není možná.«
»Opravdu. Ani se nehýbej. Není tak bystrý, aby nás shlédl. A zvláště, když je zase, jako obyčejně, opilý — zatrolený chuďas starý!«
»Dobře tedy, budu tiše. Teď stojí. Nemohou to nalézti. Již se zase blíží. Teď hoří! Mokro! Zase hoří! Hoří, hoří !!! Teď jdou dobře! Poslechni, Frantíku, poznávám druhý hlas: je tam Rudý Józa.«
»Na mou pravdu — ten krvežíznivý divoch! Raději kdyby to byli čerti z pekla! Co zde asi chtějí?!«
Šepot jejich rázem docela ztichl, neboť oni tři muži došli již ke hrobu, a stanuli takto ve vzdálenosti několika stop od jejich úkrytu.
»Jsme na místě,« pravil třetí hlas; a majitel tohoto hlasu zvedl do výše svítilnu a chlapcům zjevila se tvář mladého dra. Robinsona.
Potter a »Rudý Józa« nesli nosítka, na nichž se nalézal provaz a několik lopat. I složili své břímě a počali rozhrabávati rov. Doktor položil svítilnu k jedné straně rovu, a usedl zády obrácen k jednomu z jilmů. Byl tak blízko, že by hoši byli k němu dosáhli rukou.
»Jen rychle, lidé!« pravil hlubokým hlasem. »Měsíc může každým okamžikem vyjít.«
