»Co se děje, Tome?« A hoši přitiskli k sobě silně bijící svá srdce.
»Pst! Už je to tu zase! Co pak neslyšíš?«
»Já — —«
»Hle! Slyšíš je ?«
»Pane Bože, Tome, už jsou tu! Na mou duši, už jsou tu! Co si počneme?«
»Nevím. Co myslíš, uvidí nás zde?«
»Jak pak ne, Tome, vidí v noci jako kočky. Měli jsme raději zůstati doma.«
»Neboj se. Myslím, že nám nic neudělají. Vždyť jsme jim neublížili. Budeme-li zcela tiše, možná, že si nás vůbec ani nevšimnou.«
»Pokusím se o to, Tome, ale Pane Bože, jsem strachem celý bez sebe.«
»Slyšíš?«
Hoši sklonili k sobě hlavy, sotva dýchali. Stlumený zvuk hlasů zalehl k ním z protějšího konce hřbitova.
»Podívej se! vidíš?« zašeptal Tom. »Co je to?«
»To jsou čerti. Oh, Tome, to je strašlivé.«
Temnotou blížilo se několik mlhavých postav, se staromodní plechovou svítilnou, jež kropila půdu nesčetnými malými, lesklými skvrnami světla. Náhle zašeptal Frantík hrůzou:
»Jsou to čerti, není pochyby. Jsou tři! Tome, jsme ztraceni, Modli se, můžeš-li!«
»Pokusím se o to, jenom se příliš neboj! Nejdou na nás! ‚když se kladu na postýlku‘ —«
